Kdo jiný než movitý šlechtic, bankéř, či továrník, by si mohl dovolit pořídit v době devadesátých letech devatenáctého století auto?
Za prvního majitele vozu(samohybu) v Praze lze považovat svobodného pána von Ringhofffera. Ten jej zakoupil v roce 1897. Jedním z prvních vlastníků auta by dále kníže Otto Windisch-Gratz, který na svůj vůz Mercedes-Benz dostal v roce 1904 poznávací značku N-5, což znamenalo, že se jednalo o pátý jezdící vůz u nás. Za další dva roky se toto číslo zvedlo na sedmdesát tři, což jenom dokládá, že pořízení vozidla nebylo nijak samozřejmou záležitostí ani pro majetné vrstvy.
Jeho průměrná cena se před první světovou válkou pohybovala mezi deseti, až patnácti tisíci korun, za něž by v té době byl ke koupi slušný dům. Další výdaje samozřejmě souvisely s provozem auta. Už jenom najít dobrého šoféra, který byl současně zdatným mechanikem byl velký problém. O nějaké síti autoservisů v té době totiž nemohla bít řeč. Navíc olej a benzín se do zásobních kanystrů objednával výhradně u drogistů. Šofér byl tedy profesí strojní zámečník a v hierarchii zámeckého služebnictva stával se svým platem na vrcholku. Zámečtí páni si ovšem chtěli užít adrenalinu z jízdy přímo, a tak se stále víc chápali volantů svých automobilů sami. Příkladem je hrabě Alexandr Kolowrat, který se stal dokonce nadšeným automobilovým závodníkem a vítězem několika závodů do vrchu a dalších mnoha tehdejších podniků. Těmto jízdám ovšem i tehdy předcházelo složení zkoušky před zkušebními komisaři a získání vůdčího listu, po dovršení věku osmnácti let.
Pro šlechtu nebyl vůz jenom znakem reprezentace a způsobem odlišení se od ostatních společenských vrstev, ale také prostředkem poskytujícím pohyb mezi jednotlivými panstvími a samozřejmě možností sportovního vyžití. Někteří dokonce měli ve svých garážích dva, až tři kusy.